Ženy to neměly vždy jednoduché. Eliška Přemyslovna utekla v převleku za stařenu, aby se vyhnula sňatku
Ženy to ve středověku opravdu neměly jednoduché. O tom by mohla vyprávět Eliška Přemyslovna. Po smrti Václava III. vymřeli Přemyslovci po meči, a tak zbyla pouze ženská část rodinné větve. Princezna Eliška byla na svůj na původ vskutku hrdá a po celý život bojovala za zachování přemyslovských tradicí.
Prázdný trůn ale přilákal nespočet zájemců, mezi něž patřil i Jindřich Korutanský. Byl to Eliščin švagr a začal se obávat, že by mu Eliška mohla plány překazit a on by tak mohl přijít o moc. Plánoval ji tedy provdat za nevýznamného šlechtice, a vlastně ji tak „uklidit“ z dosahu a vlivu. Mladá dívka se však jen tak nenechala zastrašit a postavila se mu odvážně na odpor. Jindřich ji nechal následně uvěznit na Pražském hradu. Eliška však nehodlala jen tak nečinně čekat. Převlékla se za stařenu a 28. května 1310 utekla.
Vběhla přímo do náruče Jana Lucemburského. Ke vdavkám jí dopomohl Jindřich z Lipé a další významné osoby. Jan nebyl zrovna ženich, kterého by 18letá dívka chtěla. Tehdy mu bylo pouhých 14 let. Chlapec by světlovlasý, malý a hubený. Přesný opak starší Elišky, která měla krásné tmavé vlasy a urostlou postavu. Kvůli jejímu věku panovaly určité obavy, zda je ještě pannou. Eliška tak musela podstoupit ověření čistoty skupinou úctyhodných žen. Nakonec byla uspořádána velkolepá oslava a vzali se o tři měsíce později. Jindřich Korutanský, ač nechtěl, musel na přemyslovský trůn zapomenout. 7. února 1311 byli Eliška a Jan v bazilice sv. Víta korunováni na českého krále a královnu.
Jejich manželství nebylo dle očekávání úplně harmonické. O lásce se mezi nimi mluvit rozhodně nedalo. Eliška na svého manžela pohlížela spíše jako matka než manželka. Však jí ani nezavdal důvod, aby se chovala jinak. Jako český král nevystupoval zrovna ukázkově a Eliška často musela krotit jeho výstupy. Na druhou stranu se Jan nikdy s českým prostředím nesžil a necítil se tady jako doma. I proto byl přezdíván král Cizinec. Strávil spoustu času na cestách a rytířských kláních různě po Evropě. Nedá se mu však upřít um, se kterým navazoval zahraniční spojenectví a získával území.
V roce 1319 mezi nimi došlo k roztržce. Eliška se následně i s dětmi odstěhovala na hrad Loket. Zlé hlasy, kterým se problémy mezi manželi hodily, Janovi namluvili, že se Eliška pokusí pomocí malého Václava, budoucího Karla IV., uzurpovat vládu v Čechách. Dorazil tedy na hrad Loket a děti si vzal zpět. Elišku přinutil odebrat se do Mělníka. Svého syna Václava už nikdy neviděla. Nejprve byl izolován právě na Lokti, poté poslán na výchovu do Francie. Než se znovu vrátil do Čech, jeho matka zemřela.
Ačkoliv byl mezi manžele nenávratně vražen klín, narodily se jim další tři děti. Eliška však často setrvávala ve „vyhnanství“. V posledních letech života se úpěnlivě věnovala shánění relikvií, ostatků svatých. V čemž nakonec později pokračoval i Karel IV.
Eliška naposledy vydechla 28. září 1330 na Vyšehradě. Příčinou byla tuberkulóza. Psali jsme také: Zpochybněná věrnost Karla IV. Podváděl svoje těhotné ženy?
Autorský článek, další zdroj: stoplusjednicka.cz, bulvarnihistorie.cz
