Nezvolení Havla prezidentem předznamenalo větší problém, než se původně zdálo
Ke znovuzvolení potřeboval většinu v obou částech Sněmovny národů – zatímco v české byl zvolen, ve slovenské pro něj hlasovalo pouhých 18 poslanců. V reakci na sílící slovenský nacionalismus pak Havel abdikoval a svůj úřad opustil 20. července, tři měsíce před koncem volebního období.
„V okamžiku, kdy se konala volba prezidenta, bylo již těmito stranami o rozdělení federace rozhodnuto. A tomu také odpovídalo hlasování – poměrně slabá podpora jedinému kandidátovi Václavu Havlovi v české části a jasný odpor HZDS a dalších slovenských poslanců ve slovenské části Federálního shromáždění. Ti už totiž s rolí federálního prezidenta nepočítali, bez ohledu na to, kdo byl kandidát,“ vysvětluje tehdejší prezidentův mluvčí a dnes výkonný ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.
Podle něj bylo v tu dobu už jasné, že se federace rozpadne a následující kroky už dohodu vítězných stran jen potvrzovaly. Dne 17. července 1992 schválila slovenská Národní rada Deklaraci o svrchovanosti, ještě týž den Václav Havel oznámil abdikaci a o tři dny později v úřadu skončil. Tři měsíce před koncem svého volebního období.
Ve svém posledním projevu Havel zdůraznil, že se nechce stát brzdou historického vývoje ani dosluhujícím úředníkem. „Jako prezident České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR) se cítil vázán prezidentskou přísahou bránit celistvost a svrchovanost, byl by se cítil povinen veřejně vystupovat proti rozdělení.“
Havel prohlašoval, že jediným legitimním způsobem k rozdělení federace je referendum v obou částech, ve kterém by se mohli vyjádřit všichni občané. „A to už v této době nebylo možné, protože prováděcí zákon Federálního shromáždění pro referendum neexistoval. Kdyby Václav Havel prezidentem zůstal, byl by pochopitelně chápán a vnímán jako brzda rozdělení, a to on už v té chvíli udělat nechtěl,“ uvádí Žantovský.
